Divoké děti

03
04/ 2013

Genie

Na začátku listopadu 1970 se objevila na jednom sociálním úřadě v Los Angeles jedna téměř slepá žena s požadavkem o podporu. U sebe měla její dceru. Bylo to bledé, vyhublé, nervózní a plaché dítě s řídkými vlasy a tmavě zbarvenými zuby, které jenom nejistě stálo, chodilo nakloněné dopředu jako stařena, vydávalo puch rozkladu a nemluvilo, pouze vydávalo nesrozumitelné zvuky. Sociální pracovnice se zarazila a zavolala její nadřízenou. Ta se podívala na dítě a okamžitě zavolala policii.

Tak byla objevena  Susana W, která se dostala do literatury pod jménem „Genie“. Vědci, kteří se v následujících letech dívkou zabývali, ji pojmenovali Genie. Genie vypadala jako osmiletá, aly bylo jí třináct a půl a měla za sebou něco, pro co je slovo „hrozné“ jemný výraz.

Matka byla ne pouze z důvodu jejích špatných očí naprosto nesoběstačná, otec byl tyran s bludnými představami. Nesnášel děti, zvlášť jejich křik. Když bylo Genie dvacet měsíců, ušil vlastníma rukama něco jako brnění, ve kterém ji nahou přivázal na toaletní mísu. A na tomto místě, v této pozici strávila následujících dvanáct let. Pokud se na ni nezapomnělo, byla večer oblečena do svěrací kazajky a položena do dětské postýlky. Nikdy neopustila tento lososový pokoj se zatemnělými okny, kterým  bylo vidět pouze kousek oblohy a ze kterého nepronikl téměř žádný zvuk.

Krmena byla mlékem a dětskou kaší. Viděla pouze členy její rodiny. Mluvit s ní nikdo nesměl a ona sama nesměla vydat žádný zvuk. Pokud byl otec na ni naštvaný, mlátil ji dřevěnou holí nebo – později i její starší bratr – na ni vrčel, cenil zuby a štěkal na ni jako pes. Matka byla tak bojácná, že se své dcery nikdy nezastala. Ale když se v roce 1970 pohádala s tímto jejím již sedmdesátiletým mužem, sebrala odvahu a zavolala její matce. Ta ji donutila k opuštění domu jejího manžela a vzít s sebou Genie. Tak došlo k tomu, že se Genie ocitla na úřadě sociální péče. Rodiče byli později postaveni za týrání dětí před soud, matka byla osvobozena, otec se zastřelil ve dne soudu, ponechal po sobě dopis se slovy, která jsou zavádějící: „nikdy to nepochopíte“.

Dvanáct dlouhých let svázaná a zamčená bez lidského kontaktu: při jejím osvobození nemohla Genie natáhnout ani ruce ani nohy, nejprve chodila kývavě, dokonce stání bylo pro ni složité. Na její věk byla s jejími 1,37 m malá a vážila necelých 25 kg. Neovládala stolici, počůrávala se při každém rozrušení, neustále slinila (odtud její nevábný odér), nebyla citlivá na teplo a zimu. Jídlo nekousala, jednoduše si ho nacpala do tváří a čekala, až se rozpustí – pokud ztratila trpělivost, vyplivla ho.

V následujících měsících a letech, které strávila v nemocnicích, zvláštních školách a v jedné pečovatelské rodině, se naučila pouze s velkou námahou, co to znamená lidské sociální chování. Při jídle neustále chodila,  brala ostatním jídlo z talíře, které se jí zdálo lepší, plivala, čistila si nos na vše, postavila se těsně před člověka a zblízka na něj „civěla“, brala si vše, co se jí líbilo, po dlouhé roky nikomu nedala nic svého a masturbovala na veřejnosti všude a vždy.

Její stav při osvobození odpovídal jednoletému dítěti. Přesto ji psycholožka Susan Curtiss , která s ní mnoho let pracovala a napsala o ní mnoho článků a 1977 v knize popsala jako pěkné, pozorné a zvědavé děvče, které udělalo mnoho pokroků a bylo stále lidštější.

Na počátku byl jediný zvuk, který vydávala, tiché kňourání. Kromě jiného asi rozuměla varovacímu tónu a několika slovům a obratům (máma, konec). Ona sama nemluvila. Po několika měsících učení řeči ale začala pojmenovávat věci v jejím okolí. Veškeré děti ve 20 měsících jdou stádiem dvousloví. Trvá pouze několik týdnů a najednou se řeč vyvine. Také Genie prodělala tato stádia: jednoslabičné, dvouslabičné a delší věty. Ale vše jí trvalo nesmírně dlouho a normální exploze mluvení nikdy nenastala. Její vyjadřování zůstalo krátké, přes řetěz tří slov se téměř nikdy nedostala a gramatiku téměř nepoužívala („dvě ruka“, chtít mléko, malá dvě hrníček). Potřebovala 4 roky pro dosažení správné skladby věty. Doplňující otázky typu „Kdo? Co? Kde? Kdy? se nikdy nenaučila. Její hlas byl na začátku nepřirozeně vysoký, melodie v mluvení se vyvinula později a pouze nedostatečně.

V roce 1978 dostala matka dceru zpět. Vzala Genie z její pečovatelské rodiny a od té doby o ní není žádná zpráva. Prý má žít někde na jihu Kalifornie v ošetřovatelském domě. Matka – někdo ji musel přesvědčit k tomu na této tragédii ještě vydělala – zažalovala dětskou nemocnici a Susanu Curtiss z důvodu „zneužívání pro osobní a materiální výhody“ na půl milionu dolarů.

Jedinečný tento případ není. V roce 1938 byla v Americe nalezena dvě šestiletá děvčata, která žila od raného dětství izolována.

Anna byla po dobu šesti let přivázána na židli ve špinavé ložnici jedné farmy v Pennsylvanii. Její otec byl neznámý, matka bydlela u jejího otce, který si nepřál, aby mu tato dívka přišla na oči. Když byla Anna nalezena, byla téměř mrtvá hlady, bez výrazu, neschopna pohybu a koncentrace a plně apatická. Během prvního roku se naučila držet věci a ujít pár kroků. Za rok rozuměla několika povelům, začala rozpoznávat lidi a dokázala být čistotná. Po dvou letech začala brebentit  jako malé dítě. Po třech a půl letech se dokázala sama obléknout a svléknout, oslovovala lidi jménem, hrála si s ostatními dětmi a její přání vyjádřila několika jednoduchými větami. Její vyzrálost – bylo jí devět – odpovídalo dvouletému dítěti. V roce 1942 zemřela.

Také Isabella v Ohiu byla uzavřena, protože byla nemanželské dítě. Po jejím osvobození ale na rozdíl od Anny dohonila pokroky normálního dítěte. Již po jednom týdnu vydávala zvuky, po dvou měsících první věty, po devíti měsících měla slovní zásobu cca 2000 slov a pokládala složité otázky, po dvou letech srovnala její opožděnost a byla normálním dítětem.

Antropolog Kingsley Davis, který obě rodiny vyšetřoval a popsal, vysvětlil rozdíl mezi Annou a Isabelle tím, že Anna asi byla mentálně zaostalá. Byl zde ale také rozdíl v jejím vězení – na rozdíl od Anny nebyla Isabelle naprosto bez sociálního kontaktu. Isabella byla totiž uzamčena i s její hluchoněmou matkou. Od ní měla pravděpodobně slabou simulaci sociálního kontaktu. Matka a dcera se dorozumívaly svojí znakovou řečí, takže Isabella sice vyrostla bez zvuku, ale ne bez řeči. Pravděpodobně toto byl důvod, proč mohla pokračovat v naprosto normálním životě.

Genie, Anna a Isabelle jsou divoké děti. Divoké děti –tak se jmenují děti, které musí vyrůstat mimo lidskou společnost: jsou ponechány samy sobě v divočině, ve společnosti se zvířaty nebo jako Genie a obě dívky, uzavřené před světem. Již od pradávna byly divoké děti něčím zvláštním. Zakladatelé Říma – Romulus a Remus – byli odchováni vlčicí.

Pro vědce je to již dlouhou dobu zajímavá otázka: co se stane s člověkem, když nebude mít naprosto žádný kontakt s civilizací?

Byl to jeden z nejstarších experimentů, když egyptský král Psammetich I. Nechal několik novorozenců donést do divočiny a nechat je vyrůst mezi kozami aby se zjistilo, zda si sami vytvoří nějakou řeč a jaká by byla. Z výrazů „bek bek“, která děti vydávaly poté, co je dovedli zpět, myslel král, že si phrygisky říkají o chleba a výsledek tedy byl: prařeč lidí byla phrygiština J.

Brutální izolační pokusy tohoto stylu jsou samozřejmě dnes zakázány. Občas se ale stane, že se tato věc stane a zde máme možnost ji zkoumat.

V březnu 1988 byl v jednom bytě v Mettmannu nalezen policií čtyřletý chlapec jménem Horst-Werner a u něj fenka vlčáka. Chlapec byl zanedbán – rodiče byli alkoholici – a většinu času strávil sám ve společnosti této fenky. I když nevyrůstal bez úplného kontaktu s civilizací, přesto byl opožděn ve vývoji. Byl malý, měl podváhu, pohyboval se na všech čtyřech, nebyl zvyklý na teplé jídlo. Téměř nemluvil, zato ale vrčel a vyl. Znal pouze tato slova: papa, mama, hauke a Atta (jméno fenky). Ačkoliv byl vzdálen toho, že by byl divoké dítě, přesto se u něho objevily obrovské poruchy v mluvení.

Případ Genie byl podstatně horší: společně s případem „Děti z Aveyronu z roku 1799 – to byl nejdůkladněji prozkoumaný případ.

Jeden z případů z minulosti

Odehrál se uprostřed Německa. V létě 1724 našel muž jménem Jürgen Meyer na louce u Hammelnu nahé, hnědožluté, černovlasé nemluvící stvoření asi 12 let staré. Nalákal toto stvoření s několika jablky do města a tam ho předal do špitálu. Stvoření bylo nazváno Peter. Nejprve se stále snažil utéct, velice pomalu si zvykal na oblečení (zvlášť klobouk a boty neměl rád), veškeré jídlo nejprve očichal a jedl pouze syrové hovězí, byliny a trávu. Král Jiří I. ho nechal 1726 dovézt do Anglie. Zde byl předán Dr. Johnu Arbutnotovi, který ho po dvou měsících předal jednomu nájemci do Hertfordshiru, kde Peter strávil zbytek svého života. Zemřel v roce 1785. Nikdy se nenaučil mluvit, dokázal vyslovit pouze Peter, Kischo a Kuika.

Německý lékař J.F. Blumenbach ale vyvrátil tvrzení o Peterovi jako divokém dítěti. Toto dítě prý by se nikdy mluvit nenaučilo, jelikož bylo mentálně postižené a proto bylo rodiči vyhnáno do divočiny.

V jižní Francii, na pahorkatině a v lesní oblasti městečka Lacaune, viděli sedláci a lovci nahého, cca 12-ti letého chlapce, který před nimi utíkal. V následujících dvou letech byl dvakrát chycen a pokaždé utekl. Při třetím odchycení – v roce 1799 – se mu útěk již nepodařil. S několika zastávkami je dovezen do Paříže. Celý svět chce vidět toho „divokého z Aveyronu“, jelikož na takovou raritu tehdejší svět čekal. Nyní se ukáže, jak to vypadá, když člověk vyrůstá bez jakékoliv civilizace. Někteří jsou skeptičtí. Nejvíce ředitel blázince Bicétre Pinel – ten považuje tohoto špinavého kluka s nekoordinovanými pohyby, který nemá o nic zájem, za mentálně postiženého. Jeden mladý lékař ale prosadí, aby tento chlapec dostal vychování. Tento lékař se jmenuje Jean-Marie Itard – vrchní lékař v císařském institutu pro hluchoněmé.

Pět let od 1801 – 1806 žije „divoký z Aveyronu“ v Itardsově domě v Batignolles. Pět let je objektem trpělivých pedagogických námah. Itardův pokus je do dnešního dne důležitý pro výuku hluchoněmých. Případ byl velice dobře zdokumentován.

Z počátku si Divoký strhával oblečení z těla a měl pouze jedno přání: utéct opět do divočiny. Tak jako Peter z Hamelnu – vše nejprve očichal, než to snědl a zpočátku to byly pouze brambory a oříšky. Jeho oči nic nezaměřily. Byl necitlivý na chlad, teplo a bolest. Na většinu zvuků nereagoval, ale přesto nevypadal jako úplně hluchý, jelikož pokud za ním byl rozlousknut oříšek, okamžitě se otočil. Nejcitlivější byl na písmeno O – proto ho nazvali Victor. Řeči naprosto nerozuměl. V prvních týdnech nevydal ani hlásku, později vydával jednotlivé neartikulované zvuky.

Itard zkoušel zlepšit jeho city – dlouhé koupele, masáže. Postupně se zlepšil jeho čich a chuť, naučil se rozlišovat barvy a tóny, na něco se soustředit.

Jeho sociální chování se tak zlepšilo, že s ním Itard mohl jít mezi lidi. Dopis jedné svědkyně popisuje neuvěřitelnou scénu: Victor v salónu Madame Récamier.  Madame Récamier ho nechala si sednou vedle ní pravděpodobně s myšlenkou, že její krása také oslní tohoto přírodního chlapce.  Ale Viktor snědl veškeré jídlo bez toho, že by vnímal její krásné oči. Když byl servírován moučník a on si naplnil kapsy všemi dobrotami, potichu vstal od stolu. Nikdo si nevšiml toho, že chlapec opustil sál. Najednou se ze zahrady ozval zvuk a pan Itard okamžitě předpokládal, že jeho žák je původcem. Vstal, aby se podíval. Ostatní ho se zvědavostí následovali. Chlapce jsme viděli pádit přes trávník, aby mu nepřekážely oděvy, v rychlosti je strhával a na konci zahrady jako veverka vylezl na strom.

Victor se nikdy nenaučil mluvit. Nepochopil, co je to mluvená řeč. Vyjadřoval se pouze jednoslabičnými zvuky. V roce 1806 to Itard vzdal. Victor žil ještě dalších 22 let ve vedlejším domě Itardů.

Opět zde přichází otázka: byl deficit tohoto skutečně divokého dítěte následek jeho izolace před světem nebo se zde jednalo o mentálně retardovaného jedince, kterého rodiče vyhnali do divočiny? Další zajímavá informace, Victor měl na krku 4 cm dlouhou jizvu. Možná toto byla příčina jeho nemluvnosti, možná mu v minulosti někdo chtěl podříznout krk a pak ho vyhnal do divočiny, kdo ví.

Mezi divokými dětmi byly vždy takové, o kterých se předpokládalo, že vyrostly mezi zvířaty: mezi prasaty, ovcemi, medvědy, paviány, leopardy a nejčastěji mezi vlky. Většinou se tato tvrzení po důkladném přezkoumání ukázala jako nepravdivá. Několik těchto případů ale má něco do sebe. Především z Indie i v dnešní době přicházejí zprávy o vlčích dětech.

Časopis The Zoologist hledal na konci minulého století stopy, na které by se mohlo spolehnout. Nalezli mnoho nevěrohodného – a o brožuře vydané 1852 v Plymouthu jedním britským koloniálním oficírem v Indii, pravděpodobně Sirem Williamem H. Sleemanem, se vyjádřili, že se s ní nemá cenu zabývat. Přesto otiskli jeho poznatky. Autor popisoval šest případů, o kterých se dozvěděl více detailů. Není známo, zda některý z případů viděl na vlastní oči.

O chlapci starém cca 2,5 let, který byl nalezen ve vlčí noře, píše: kapitán Nicholetts (do jehož péče byl chlapec předán), který ho předal jeho služebníkům, aby se o něj starali, ale kteří z něj nemohli dostat žádné slovo. Chlapec je hodný kromě situací, kdy ho někdo zlobí. Sní vše, co se mu hodí, ale dává přednost syrovému masu, které hladově spolyká. Pokud se mu dá sklenice s mlékem, vypije ho na jeden zátah. Nikdo ho nemůže donutit nosit jediný kousek oblečení, dokonce ani v největší zimě. Když nastala zima, dali mu deku plněnou bavlnou, ale on ji roztrhal na kousky a snědl ji. Má rád kosti, nejlépe nevařené, které snadno rozkouše. Jeho rysy jsou hrubé, vypadá nehezky a v jeho zvycích je špinavý. Nadále tíhne ke psům a šakalům.

Sleemanovo  6 příběhů se navzájem tak podobá, že popis je posléze velice monotónní.  Žádné z vlčích dětí se nenaučilo mluvit: maximálně 2-3 tři slova po několika letech. Všechny děti se pohybovaly rychle na všech čtyřech a měly otlaky na kolenou. Jejich oblíbené jídlo bylo syrové maso. Nebyly citlivéna teplo a chlad. Pro ostatní lidi byly špinavé a zapáchaly. Sympatizovaly spíše se psy a vlky, s lidmi ne. Tento vzorek se ještě několikrát opakoval.

V roce 1867 byl při lovu tygrů viděn asi sedmiletý, na všech čtyřech běhající chlapec společně s několika vlky, který byl později odchycen. Pod jménem Dina Sanichar žil do roku 1895 v sirotčinci v Agře, choval se jako postižený a nikdy neřekl nic jiného než „wah wah (dobře) a „pani pani“ (voda.

V roce 1900 se našel v džungli asi pětiletý chlapec, který také chodil po všech čtyřech, na rukou, kolenou a nohou měl silné otlaky, jedl pouze syrové maso a kousal ostatní děti – žil až do roku 1960 pod jménem Man Singh u jednoho faráře, naučil se pouze několik slov a nikdy se nezbavil jeho dětského chování.

V roce 1954 byl v čekárně nádraží Lakhnau nalezen asi desetiletý chlapec, který lezl po čtyřech, byl plný jizev a kousanců, nejedl nic vařeného, pouze syrové maso, mléko pil z misky na zemi, vrčel na lidi a rád si hrál se psy. Naučil se trochu sociálního chování, ale nemluvil a žil pod jménem Ramu do roku 1960. Při pitvě se ukázala léze mozku v centru řeči.

1976 byl nalezen asi desetiletý chlapec v doprovodu tří mladých vlků. Běhal na všech čtyřech, vyhýbal se dennímu světlu, jedl pouze syrové maso, kousal lidi. Matka Tereza si ho vzala do péče, dala mu jméno Pascal a doufala, že se naučí lidskému chování. Bohužel. Naučil se pouze koupat a sám se obléknout a zemřel v únoru 1985 v chudinci v Lakhnau.

Tyto případy nejsou vymyšlené, ale tak málo zdokumentované, že je samozřejmé, že vzbuzují nedůvěru. Byly by ještě podezřelejší, kdyby neexistoval případ, který je jim v mnoha věcech podoben, ale který je dobře zdokumentovaný.

Na jedné misionářské cestě skrz džungli, několik set kilometrů západně od Kalkutty, slyše katolický duchovní J.A..L. Singh v roce 1920 v jedné vesnici, že v blízkosti straší příšerný duch. Vydal se na místo strašení a čekal tam. Skutečně se objevilo něco velice zvláštního. Ale nebyl to duch, byli to dva dospělí a dva mladí vlkové, kteří vyšli z jejich nory. Ale potom vylezlo ještě něco. „Těsně za mláďaty vyšel ten duch, strašidelně vypadající stvoření: mělo ruce, nohy a tělo jako člověk, ale hlava byla veliká koule něčeho, co pokrývalo ramena a horní část trupu a viditelné byly pouze částečně obrysy obličeje – obličeje člověka. Ihned za ním vylezlo další hrozné stvoření, které vypadalo stejně, jako to první, akorát bylo trochu menší…“ Jen tak tak se Singhovi podařilo zabránit jeho průvodcům začít střílet na tato stvoření. Po jednom týdnu přišel zpět, vyhnal vlčici z nory (byla zabita šípem), našel tam dvě malá vlčata (ta byla prodána) a dvě děvčata (ty vzal do sirotčince v Midnapore).

V následujících letech vedl Singh deník, který zveřejnil v roce 1942 antropolog F.M.Zingg. Psycholog Arnold Gesell si prohlédl manuskript a byl tak ohromen, že tato fakta zpracoval do vlastní knihy.

Starší z vlčích děvčat – pojmenována Kamala – bylo jí asi osm let, mladší – Amala – té bylo odhadnuto asi jeden a půl roku. Amala zemřela po jednom roku v sirotčinci (a její sestra byla při její smrti velice rozrušená). Kamala žila dalších 9 let a zemřela na urémii jako cca sedmnáctiletá.

Obě zpočátku běhaly na všech čtyřech: pomalu na rukou a kolenech, když měly běžet rychle na rukou a prstech nohou. Teprve po téměř třech letech v sirotčinci a s velikou snahou se Kamala naučila chodit bez pomoci po dvou nohou, ale když spěchala a až do její smrti běhala po čtyřech.

Na začátku se ani jedna nechtěla koupat a nechat se umýt. Horko a zimu nepociťovaly. Oblečení si strhávaly z těla, kalhotky musely být pevně zavázány. Teprve, když Kamala přišla do puberty, začalo se jí líbit oblečení.

Jídlo zpočátku jedly z misek na zemi. Dlouho jedly pouze syrové maso, mršiny, které již z dálky cítily a od kterých dokonce vyhnaly supy. 1922 bylo pozorováno, že Kamala našla mrtvé kuře a okamžitě s ním běžela do křoví, kde ho snědla – když později vylezla ven, visela jí ještě střeva z pusy. Ještě dlouho kradla maso, kde mohla. Teprve v roce 1925 se naučila jíst slané.

Obě dívky viděly ve tmě velice dobře a cítily se tam lépe, než na světle. Den strávily většinou spaním a koukáním do rohu, teprve večer začaly ožívat. V noci se potulovaly po okolí, v deset, jednu a tři hodiny vydávaly pravidelně vycí zvuky, které se stupňovaly do pronikavého vytí. Teprve od roku 1928 si Kamala vypěstovala lidský strach před tmou.

Zpočátku dívky dávaly přednost psům a jiným zvířatům. Lidem se vyhýbaly – škrábaly je, kousaly, vrčelyi na ně. Obě musely být doslova ochočené. Teprve od roku1927 se Kamala začala přidávat k dětem. Všeobecně měla menší problém s pobytem mezi lidmi mladší Amala.

Kamala se pomalu trochu naučila mluvit. Po dvou letech začala říkat „bhu, bhu“ když měla žízeň. Po čtyřech letech rozuměla smyslu otázek a sama používala šest slov. Po šesti letech byl její slovníček 30 slov, po sedmi letech tvořila krátké věty jako „bak-pu wo“ (panenky v krabici). S tím se Kamala dostala dále, než jiné divoké děti. Ale pokud srovnáme normální dětský vývoj řeči, její vývoj byl velice pomalý a neefektivní.  O jejím dětství s vlky by asi nemohla vyprávět ani v případě, že by žila déle.

U všech těchto dětí je stejné jedno: zaprvé, jak se nelidsky chovají při jejich nalezení, za druhé – jak těžké je pro ně se naučit lidskému chování. Zvlášť řeč. U normálních dětí se řeč explozivně rozvíjí od osmnáctého měsíce, jejich pasivní slovní zásoba se během pěti let rozšíří na několik tisíců slov. Věty jdou čím dál delší a kompletnější – během třech let se rozvine téměř celý gramatický systém mateřské řeči. To se děje nezadržitelně jakoby samo od sebe. Když se divoké děti začaly učit, byly mnohem starší  a přesto se učily mnohem pomaleji a normální řeč se nikdy nenaučily.

Dokonce i mluvící jedinci, když nemají možnost mluvit, mají problém s řečí. V osmnáctém století se ztratila normálně mluvící holčička ve sněhové vichřici v Pyrenejích a osm let bloudila, až byla nalezena ovčáky. Již nikdy prý nepromluvila žádné slovo.  To samé platí o skotském námořníkovi Selkrikovi (předloha pro Robinsona Crusoa). Když ho po čtyřech letech našli, téměř nebyl schopen vydávat srozumitelné zvuky.

Zde je také rozhodující chyba u hezkých pohádek Mauglí nebo Tarzan. Nebylo by možné, aby mluvili, když byli již jako malé děti vychováni zvířaty.

Z uvedených případů vyplývá, že lidská řeč je důležitá v počáteční fázi života a pokud v tomto období nepřijde lidský jedinec do kontaktu s mluvícími osobami, je nemožné, aby se řeč naučil.

V roce 1828 se na jednom náměstí v Norimberku objevilo stvoření – chlapec ve věku asi 16 let s dopisem v ruce a který uměl pouze několik slov: „nevím, takový rytíř bych chtěl být“. Divný chlapec byl nejprve vsazen do vězení, ale později přišel k pěstounům. 1829 ho přepadl nějaký „černý muž“ a zranil ho. 1833 byl pravděpodobně stejným mužem zavražděn. Jeho původ se nikdy nepodařilo vypátrat.

Člověk se musí naučit být člověkem. Ale ne pouze lidi se učí, ve zvířecí říši je to stejné. S několika zvířaty se dělaly i pokusy – s husami a s makaky. Pokud vyrůstali naprosto bez sociálních kontaktů následek byl těžké asociální chování zvířat – některá zvířata nebyla dokonce schopna života.

Nejdůležitější z těchto pokusů jsou spojeny s americkými psychology Harry F. Harlow a jeho ženou. Harlowovi začali v padesátých létech s pokusy s makaky, kdy je ponechali bez jakékoliv materiálního strádání, ale bez jejich matky. Nejprve se makakové tiskli na sebe, sáli na vlastních prstech, houpali se stereotypně, pohybovali se pouze se strachem a pomalu, neměli zájem o okolí. Pokud byli později dáni do skupiny stejně starých makaků, nejdříve měli strach, který se sice časem zmenšil, ale neúčastnili se her s ostatními. Sexuální chování bylo narušené (nehledali žádné sexuální kontakty). Pokud sami přivedou mláďata na svět, matky jsou bez zájmu, zůstávají úzkostliví nebo jsou agresivní,  v některých případech nejsou schopni být součástí jejich společnosti. Například nerozumí mimice ostatních makaků a oni nerozumí jejich mimice. Největší poruchy jsou, pokud mladým zvířatům nejsou umožněny žádné sociální kontakty. Pokud vyrůstají sice bez matky, ale s jinými mladými jedinci, jsou sice úzkostliví a více samotáři, ale v jejich sociálním chování jsou relativně normální. Jeden vědec udělal pokus a vysadil šestnáct různě deprivovaných makaků na ostrov, kde byla skupina osmdesáti divokých jedinců. Ti, kteří vyrůstali v naprosté a většinové izolaci, byli po několika týdnech mrtvi – buď byli zabiti divokými makaky nebo přišli o život jejich nešikovností.

Opičí chlapec z Ugandy John Ssebunya

Malý chlapec John Ssebunya žil jako dítě mezi opicemi. Jako čtyřletý utekl před násilným otcem z domova a žil mezi  kočkodany, živil se potravou, kterou mu přenechávali. Po několika měsících v roce 1989 ho našla jedna žena a vzala ho do sirotčince. Bylo mu cca 5 let. Odbornice na primáty, Dr. Debbie Cox zkoumala jeho chování a označila jeho schopnosti komunikovat s těmito kočkodany jako jedinečnou: není zde pochyb, žil opravdu s opicemi. Později se John naučil trochu mluvit, ale s velikými potížemi. Při vyšetření jeho mozku bylo jednoznačně zjištěno, že utrpěl v dětství  úraz hlavy, který mu poškodil část zodpovědnou za řeč.

 

Psí dívka z Ukrajiny

Oxana Malaye se narodila 4.listopadu 1983 v Novaja Blagoveshchenka. Před dvaceti  lety byla objevena ve venkovním výběhu se psy. Mezi zvířata ji dali její rodiče – alkoholici. Mezi psy vyrůstala Oxana od jejích tří let. Pravděpodobně spala v psí smečce, po nocích se toulala po okolí a hledala něco k jídlu. Uměla pouze štěkat a výt.  Život se psy skončil až po pěti letech, kdy byla konečně vysvobozena. Neuměla mluvit, chodila pouze po čtyřech. Umístěna byla do dětského domova, kde se po dlouhých letech naučila mluvit. Dodnes je ale mírně retardovaná, což u ní pravděpodobně vyvolal nedostatek sociálních kontaktů. Při sebemenším stresu se vrátí do psí minulosti. Spí stále stulená do klubíčka. Nejraději tráví čas se psy. Dosud žije v ústavu pro duševně choré, kde pomáhá při péči o psy.

Ukrajinská dívka Madina

Podobný osud měla jiná dívka, Madina. Téměř od narození žila tři roky se psy , kde byla také nalezena. Uměla 3 slova a vrčela jako pes. Naštěstí je zdravá a je zde předpoklad, že se bude schopna začlenit do společnosti.

 

Kambodžská dívka Rochom

V osmi letech v roce 1989 se ztratila v Kambodži dívka jménem Rochom Pngieng. Po osmnácti letech, 13. Ledna 2007 v džungli zahlédl jeden vesničan špinavou a nahou ženu. Byla chycena a identifikována jako ztracená Rochom. Jak přežila v džungli, se asi nikdo nedozví. S nikým nekomunikovala a opět utekla. Po několika dnech se vrátila a po 12 měsících se naučila jíst a zvládla běžné hygienické návyky – mytí a koupání.. Přesto nebyla schopna mluvit. V roce 2010 opět utekla do džungle a od té doby ji nikdo neviděl.

 

Novinky ze světa

PF 2014
30.01.2014
Přednáška BK Děčín Luboše Strii - Válečníkovy neklidné cesty za klidem
30.01.2014
Statistika návštěvnosti + program 2014 ZOO Děčín
30.01.2014
Podkrušnohorský zoopark Chomutov Jarní ekotábor
30.01.2014
ZOO Ústí - Den tuleňů a lachtanů 11.1.2014
30.01.2014

Nabízím, hledám

Přihlásit se

E-mail:
Heslo:

Nová registrace
Zapomenuté heslo

Přihlásit se pomocí:
Přihlásit s Facebookem Přihlásit s Twitterem