Setkání s vakovlkem

31
05/ 2013

"Teď budete v pěkném balíku, co?" spiklenecky na mne volal kamarád, který si právě v Blesku přečetl o našem setkání s vakovlkem při expedici do Austrálie. Kamarád totiž odněkud věděl, že za fotografii vakovlka byla vypsána vysoká odměna. Měl skutečně pravdu v tom, že za přesvědčivý důkaz o současné existenci vakovlka nabízí americký milionář Ted Turner 100.000 dolarů a nedávno se k němu připojil i milionář Trump. Neměl však asi ani ponětí o tom, jak je obtížné dokázat, že fotografie není podvod a ukazuje skutečného vakovlka.

Hlavní cíl naší expedice do australského Queenslandu, po pravdě řečeno, nebylo hledání vakovlka. Zajímaly nás spíše atraktivnější příšery, jako je třeba divoký člověk Yowie, queenslandský tygr yarri nebo queenslandský drak mungún galli. Ale lidé žijící daleko v divočině, se kterými jsme mluvili, velmi často mluvili o občasných setkáních se zvláštním zvířetem podobném velkému psu, které by tady nemělo vůbec co dělat. Žijí zde totiž pouze psi dingo a ty každý moc dobře zná. Nevyskytují se tady ani zdivočelí psi. Co by to tedy mohlo být? A hned jsme měli další objekt zájmu.

Smrt v přímém přenosu
Řeka Daintree tvoří pomyslnou hranici mezi civilizovanou Austrálií a divočinou poloostrova Cape York. Společník naší expedice Australan David Petrica nás upozornil, že cedule na břehu řeky s varováním před mořskými krokodýly je nutno brát smrtelně vážně. Na podceňování tohoto nebezpečí zde každý rok nějaký lehkomyslný turista doplatí životem. Zcela nedávno si jeden muž natočil na video smrt vlastního dítěte. Filmoval ho, jak si hraje na břehu řeky a najednou se z vody vynořily rozevřené čelisti krokodýla a stáhly dítě pod vodu. Tento záběr proběhl australskou televizí jako varování. Mořští krokodýli jsou velmi agresivní a vychytralí. Někteří jsou až šest metrů dlouzí. Pronikají řekami hluboko do vnitrozemí a v pomalých hlubokých vodách číhají na svou kořist. Vypozorují, když člověk chodí pravidelně ke břehu, třeba nabírat vodu, párkrát si trpělivě počkají a pak nečekaně zaútočí. Není také radno tábořit blíže než 50 m od vody. A čím pojedeme dál na sever, tím jich bude víc a nebezpečí bude větší.

Vakovlka jsme se ale bát nemuseli. Sice se o něm vyprávělo, že je nebezpečný i člověku, ale všechny ty hrůzostrašné historky byly zřejmě vymyšleny nebo zveličeny. Prostudoval jsem si případy, kdy se člověk setkal s ním nebo s něčím podobným, jako byla například příšera z Wonthaggi nebo ozenkadnookský tygr, ale nikde ke zranění člověka nedošlo. Přinejhorším na něj jen vrčel a cenil zuby. Zabíjel pouze dobytek, ale někdy i psy. Svou tlamu dokázal široce rozevřít, až do úhlu 170O. Své oběti nejdříve vypil krev a pak jí vyžral jazyk, krk a vnitřnosti - srdce, játra, plíce. Tělo vždy bylo otevřeno tak čistě jako nožem nebo skalpelem. Masa se dotkl jen málokdy.

Na prámu převozu přes řeku Daintree vedle nás stály už jenom terenní vozy. Cesty dál jsou pouze nezpevněné a místy jen obtížně průjezdné. Převozník John Allen si dobře pamatoval na sérii pozorování záhadného psovitého zvířete v těchto končinách v sedmdesátých letech. Připomínalo německého ovčáka šedé barvy s úzkou hlavou, krátkýma zakulacenýma ušima a se dvěma kančími tesáky, vyčnívajícími z horní čelisti. Vydávalo řev, při kterém lidem stydla v žilách krev. Začali mu říkat Cape Tribulation tygr a mnoho lidí si myslelo, že by to mohl být vakovlk.

Lekce z přírodopisu
O vakovlkovi (Thylacinus cynocephalus), kterému Australané také říkají Thylacine nebo Tasmánský tygr, se už hodně namluvilo. Jeho osud je přímo klasický případ lidské krátkozrakosti a ekologického vandalizmu. Dnes ho kryptozoologové hledají v divočině jako vzácného tvora, vědci se ho pokoušejí uměle vyklonovat a milionáři za něj nabízejí vysoké odměny, ale přitom ještě před sto lety ho chovatelé ovcí nenáviděli, nemilosrdně vybíjeli jako škodnou a vláda vyplácela odměny naopak za jeho odstřel. Nepatří tedy mezi dosud neznámé příšery typu olgoj chorchoje, kerýta nebo mokele mbembe, ale mezi tvory už vyhynulé nebo lidmi vyhubené, jako byl třeba sloní pták na Madagaskaru.

Byl to největší masožravý vačnatec, který se tvarem těla i chováním podobal psovité šelmě. Samice nosila mláďata ve vaku na břiše, podobně jako klokan, ale vak byl obrácen vstupním otvorem směrem k jejímu zadku. Veliký byl zhruba jako vlk. Na zadní části žlutohnědě někdy i šedě zbarveného těla měl tmavé svislé pruhy, pro které si vysloužil přezdívku Tasmánský tygr. Na Tasmánii totiž žil nejdéle. Ještě v roce 1930 ho tam lovci stříleli a poslední exemplář pro tasmánskou zoologickou zahradu chytil do pasti Elias Churchill v roce 1933. Na živu však vydržel pouhé tři roky. V samotné Austrálii údajně vyhynul už před 3000 lety. Tam se o to zasloužil pes dingo, zavlečený do Austrálie malajskými rybáři. Dingo, který zde zdivočel, totiž loví ve smečkách a stal se samotářskému vakovlkovi vážným konkurentem. Vychytal mu jeho kořist.
Od příchodu bělochů do Austrálie koncem 18. století tam nebyl žádný vakovlk uloven ani zastřelen, takže dle oficiálního stanoviska vědy již tedy neexistuje. Jenomže lidé stále hlásí občasná pozorování nějakého zvířete, které nápadně vakovlka připomíná. David Petrica měl pro nás připravenou poslední knihu australského kryptozoologa Malcolma Smitha s čerstvými případy, kde nás zaujala jedna zpráva. Vakovlk se nedávno opakovaně objevoval v místech přímo na naší plánované trase po Cape Yorku! V okolí Jowalbiny.

Nejraději se plíží nocí
Jowalbina je osamělá usedlost hluboko v lesích asi 200 km severozápadně od deštného pralesa v Daintree. Jeli jsme tam pěkně dlouho. Ani na naší podrobné mapě nebyly vyznačeny všechny cesty a na nesčetných lesních křižovatkách samozřejmě žádné ukazatele nebyly. Řídili jsme se tedy spíše šestým smyslem. Naštěstí Jirka Skupien, který seděl za volantem našeho terenního Nissana, má neuvěřitelné orientační schopnosti a tak jsme skoro vůbec nebloudili. Zato auto dostalo pořádně zabrat. Cesta se co chvíli ztrácela ve vysoké trávě, padali jsme do hlubokých děr a výmolů, šplhali do příkrých stoupání, kam se i pěšky muselo lézt po čtyřech a místy jsme projížděli jen po holé skále s ostrými výčnělky. Přesto, že jsme jeli jenom krokem, auto dostávalo rány do podvozku a postupně jsme utrhali obě koncová světla v zadním nárazníku. K Jowalbině jsme dorazili až za tmy. Tiskl jsem rozpálený obličej k chladivému sklu okna auta a napjatě sledoval ubíhající, reflektory osvětlený kousek cesty před námi. Právě tady se totiž v roce 1993 vakovlk nečekaně objevil. Stejně jako my, projížděla tehdy v noci tento úsek sestra majitele Jowalbiny Olive Angesová se svým manželem. Náhle se ve světle reflektorů jejich Landcruisera objevilo zvíře, o kterém si zpočátku mysleli, že to je dingo. Když se však zastavilo, otočilo k nim bokem a hledělo do buše, uvědomili si, že takto dingo nevypadá. Zvíře mělo velkou hlavu nezvyklého tvaru a na těle svislé pruhy. Rovněž jeho zadek připomínal spíše klokana než psa. Později se dozvěděli, že takto vypadá vakovlk. Od té doby se zvíře začalo u Jowalbiny objevovat častěji, jako by se zde usadilo.

Majitel Jowalbiny Percy Trezise je zkušený pilot, malíř a odborník na pravěké skalní kresby domorodých aboriginů. O vakovlka se do té doby nezajímal. Ani o něm mnoho nevěděl. Kolem jeho usedlosti se neustále potulovala různá zvířata, ale všechny znal. Často se třeba setkával s velikým samcem dinga, kterého si pojmenoval Brownie (hnědouš). Už si na sebe zvykli a dingo se nechával i fotografovat. S vakovlkem je to ale jiné. Je mnohem opatrnější a k jeho domu se přibližuje jen v noci. Stopy, které zanechává v měkké hlíně jsou hlubší a tvarově odlišné od dinga. V okolních skalách musí mít určitě doupě, protože zde Trezise párkrát zahlédl nejen samce, ale i samici se štěňaty. Pojmenoval si je Thylus a Thylene.
Když jsme si v Jowalbině sháněli povolení, abychom se zde mohli na několik dní utábořit, měli jsme možnost si prohlédnout sádrové odlitky jejich stop, které Trezise v posledních letech pořídil. Člověk by ale musel být hodně zkušený stopař, aby je rozeznal od stop obyčejného velkého dinga, i když podle kreseb na papíře se to zdá jednoduché. Tyto odlitky stop nepřesvědčily ani oficiální úřady o tom, že zde vakovlk žije a tak chtěl Trezise získat ještě přesvědčivější důkazy. Zpočátku hlídkoval v lese s fotoaparátem a bleskem a později se pokusil vakovlka chytit živého. Nafilmoval by si ho zblízka ze všech stran na video a zase pustil. Pak by mu snad už uvěřili. Vyrobil si tedy velkou past se zahradními vraty na obou koncích, ale vakovlci, jakoby se mu chtěli vysmívat. Byli rychlejší, než mechanizmus pasti. Jednou kolem půlnoci prý Thylene vlétla plnou rychlostí dovnitř, popadla návnadu a spustila péro pasti. Než ale vrata stačila spadnout, proběhla jimi opět ven.

Mrtvola z podzemí
Asi 30 km na jih od Jowalbiny se v lesích rozpadají ruiny starého opuštěného zlatokopeckého městečka Maytown. Je to nebezpečné místo plné nečekaných přírodních pastí. Každou chvíli zde narazíte na křovím zarostlou kolmou šachtu v zemi, vedoucí do opuštěného dolu. Lidé jsou na nebezpečí pádu do hlubin upozorněni cedulemi s varováním, zvířata však číst neumí. Pokud by tam nějaké spadlo, ven se už nikdy nevyhrabe a dole zahyne hladem. Mohlo by se to stát komukoliv, třeba i vakovlkovi nebo jinému záhadnému tvoru, kterého jsme v Austrálii hledali. Kdoví, co vše by se mohlo na dně opuštěných šachet skrývat? Samozřejmě, že jsme nepropásli tuto jedinečnou příležitost a pustili se do průzkumu. Dany Mackerle se po laně spouštěl do patnáct až dvacet metrů hlubokých šachet a na dně se pak s baterkou soukal do vodorovných chodeb. Párkrát jsme mu dolů spustili lopatku, ale nacházel jen památky na zlatokopy 19. století.
Někdo si může myslet, že to byla zbytečná práce, ale právě takto byl objeven zatím dosud jediný nález mrtvoly vakovlka na Australské pevnině. V roce 1966 ji našli David a Jacoba Lowryové ze Západoaustralského muzea v jeskyni Mundrabilla Station v Západní Austrálii. Spustili se na dno 12 m hluboké šachty o průměru asi dva metry, odkud vedla přes 100 m dlouhá chodba. Na jejím konci narazili ma vysušenou mršinu vakovlka. Páchla plísní, ale byla ještě dobře zachovalá. V hlavě zůstalo neporušené levé oko a jazyk, tělo bylo stále zcela pokryto chlupy s jasně viditelnými černými pruhy. Nález vyvolal senzaci, dodnes se však vede spor o stáří mrtvoly. Australský zoolog Athol Douglas mrtvolu i místo nálezu důkladně zkoumal a rezolutně odmítl tvrzení Lowryho, že je stará 4500 let. Douglas je přesvědčen, že tvor uhynul jen pár měsíců před tím, než byl nalezen, tedy v roce 1966 a dokládá to mnoha pádnými argumenty.

Byl to vakovlk?
Pro kryptozoologii je typické, že k převážné většině pozorování neznámých tvorů dojde neplánovaně, čirou náhodou. Bylo to tak i v našem případě.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme se vraceli z Národního parku Iron Range do Archer River Roadhouse. Všude kolem nás byl hluboký prales a my jsme se modlili, aby nám ještě chvíli vydržela naříznutá pneumatika. Náhradní už jsme neměli a široko daleko ani človíčka. Kousek za brodem přes řeku Nichol Creek bylo mírné stoupání, a když jsme se přiblížili k horizontu, vynořil se za ním jakýsi pes, který zvolna klusal přímo proti nám. Na dinga byl příliš veliký, připomínal spíše německého ovčáka. Kde by se ale tady uprostřed hlubokých lesů bez lidského obydlí vzal?

"Zastav, co když to je vakovlk," vykřikl jsem na Jirku. Vláďa Čech sáhl po videokameře, kterou měl neustále připravenou při ruce, vyklonil se z okna a začal točit. Podivný pes stále klusal proti nám. Abychom ho nepoplašili, vypnuli jsme raději motor. Věděl jsem, že dříve či později odbočí do lesa a to se k nám bude muset obrátit bokem. A teprve tehdy uvidíme, zda má na svém těle svislé pruhy.
Zastavil se asi 20 m od nás. Chvíli nás pozoroval a pak bleskem zmizel v křoví. Z boku jsme ho viděli jenom asi dvě sekundy. Nikdy jsme se nedohodli, jestli měl pruhy nebo ne. Jeho srst na zadku byla tmavá a tak se to dalo těžko rozeznat. To, co někteří z nás viděli, mohly být také jenom stíny od žeber. Když jsme po návratu v Praze zkoumali záběr z videokamery okénko po okénku, nebyli jsme o moc moudřejší. Hlava by vakovlkovi odpovídala, ale ocas byl spíše psí. Fotografie jsem proto poslal na rozbor známému anglickému kryptozoologovi dr. Karlu Shukerovi, který je světový odborník na zkoumání sporných obrázků záhadných zvířat. . „Zvíře je to zvláštní, ale myslím, že vakovlk to není,“ četl jsem zklamaně jeho odpověď. „Má příliš dlouhé nohy a pruhování je také poněkud jiné.“

Fotografie nestačí
Náhodní očití svědci, kteří se v poslední době s vakovlkem setkali, většinou u sebe neměli ani fotoaparát ani kameru. Jediné dva případy, kdy byl vakovlk vyfotografován vyvolaly rozsáhlé diskuse a jejich hodnověrnost byla nakonec zpochybněna.

O první fotografii, kterou pořídila v roce 1964 Rilla Martinová se vedly spory hned od samého začátku. Nikdy nebyly zveřejněny podrobnosti, jak byla fotografie pořízena, jak byl objekt daleko a jaký fotoaparát byl použit, protože Rilla Martinová odmítala s novináři hovořit. Negativ zkoumali fotografové z televizní společnosti ABC, ale potvrdili, že není nijak upravován nebo dokreslován a ani to není přefotografovaná reprodukce. To ale nevylučovalo, že se nejedná o velice šikovný podvod, jako např. nějaký model nebo podobně. Nedůvěru budil i vzhled vyfotografovaného tvora, který podobě vakovlka příliš neodpovídal. Pruhy na jeho těle nebyly černé, ale naopak bílé a začínaly už od krku, nikoliv od lopatek.
Druhá fotografie pochází z roku 1984 a pořídil ji domorodý stopař Kevin Cameron. Po pravdě řečeno, není to jen jediná fotografie, ale celá série fotografií. Zpočátku vzbudily veliký zájem a nadšení, ale brzy byly i v Cameronově příběhu objeveny trhliny a nesrovnalosti.

"Když jsem zvíře uviděl, hrabalo u kořene stromu," vyprávěl Cameron novinářům. "Abych při plížení nezpůsobil hluk, svlékl jsem si šaty a jen ve spodních kalhotech jsem se k němu přiblížil na deset metrů. Tvor byl tak zaujat hrabáním, že ani neslyšel cvakání závěrky fotoaparátu. Až teprve při šestém snímku zvedl hlavu, krátce na mne pohlédl a zmizel v křoviskách."

S fotografiemi dělal Cameron velké drahoty. Byl přesvědčen, že mají obrovskou cenu a tak je ukázal je jen několika lidem. Chtěl je prodat do novin za 53 000 dolarů. Nakonec se jej ale přece jen australským zoologem Douglasem podařilo přesvědčit, aby souhlasil s publikováním alespoň dvou snímků v časopise New Scientist. Po zveřejnění fotografií se zvedla vlna kritiky. Čtenáři si všimli, že stíny předmětů na fotografiích byly rozdílné, takže snímky nemohly být pořízeny těsně za sebou, jak Cameron tvrdil, nýbrž v rozpětí několika hodin. Přitom zvíře bylo stále v naprosto stejné poloze. Při dalším rozboru byl na jednom snímku objeven stín muže s puškou, ačkoliv Cameron tvrdil, že vakovlka vystopoval a vyfotografoval sám. A vynořovaly se další a další nezodpovězené otázky. Proč nebyla na žádném snímku vidět hlava zvířete (neustále ji zakrýval balvan), když přece sám Cameron řekl, že při posledním snímku na něj vakovlk pohlédl? Proč byl negativ rozstříhán a některá okénka chyběla? Cameron přestal na podobné dotazy odpovídat a od roku 1985 se po něm slehla země. Zoolog Douglas, který rozjel kolotoč kolem Cameronových fotografií, si to vysvětluje tak, že Cameron vakovlka zastřelil a teprve pak ho naaranžoval pro fotografování. Hlava byla zřejmě výstřelem poškozena a proto musela být ukryta za balvan. Jelikož se asi Cameron obával pokuty za zabití vzácného zvířete, odstěhoval se a přerušil veškeré kontakty. Jak to bylo ve skutečnosti, se už ale asi nikdo nedozví.
Fotografie, jako důkaz v kryptozoologii už dnes asi těžko obstojí. Dá se lehce zfalšovat a tak jí nikdo nevěří. Naději má zatím stále ještě film. Ale pozor! Nesmí být z digitální kamery! Tomu dnes už taky nikdo nevěří. Na počítači se tam totiž dá vkopírovat cokoliv. Třeba i párek vakovlků se štěňaty.

Ivan Mackerle
Fantastická Fakta č 9/00 a č. 10/00

 

Novinky ze světa

PF 2014
30.01.2014
Přednáška BK Děčín Luboše Strii - Válečníkovy neklidné cesty za klidem
30.01.2014
Statistika návštěvnosti + program 2014 ZOO Děčín
30.01.2014
Podkrušnohorský zoopark Chomutov Jarní ekotábor
30.01.2014
ZOO Ústí - Den tuleňů a lachtanů 11.1.2014
30.01.2014

Nabízím, hledám

Přihlásit se

E-mail:
Heslo:

Nová registrace
Zapomenuté heslo

Přihlásit se pomocí:
Přihlásit s Facebookem Přihlásit s Twitterem