Žížala - Lumbricus

25
06/ 2013

Organismus žížaly není přizpůsoben účinkům ultrafialového záření, proto žije většinou pod zemí. Poze za deště ji můžeme vidět na povrchu země, což je dáno z toho důvodu, že žížala dýchá celým povrchem těla a při deště voda zaplaví její chodbičky a žížala by se utopila.

 

Vzhled

Má složené svaly ze dvou vrstev - příčných a podélných. Napnutím příčného svalstva se pohne dopředu přední část jejího těla. Vyvolané stahy svaloviny projdou celým tělem a umožní tak pohyb zadní části. Pak podélné svaly posunou ocasní částí. To už se ale napnulo příčné svalstvo a vše se znovu opakuje.

Sliz, který vylučují její žlázy, jí usnadňuje dýchání a pohyb po nerovném povrchu a zabraňuje vysychání kůže.Některé příbuzné druhy žížaly obecné mají světélkující sliz, např. žížala podhorská nebo karpatská. Na přídi těla má hmatový prstík, který jí slouží k snazší orientaci. Při jemném promnutí tenké pokožky jsou zřetelně cítit redukované štětinky. Dorůstá délky přibližně 9-30 cm. Nejmenší druh dosahuje délky 2 cm, nejdelší žížala až 3 metry.

Rozšíření

Žížala obecná se většinou vyskytuje v zásaditých nebo neutrálních půdách, mnohem méně už v kyselých půdách rašelinišť euroasijského kontinentu.

Způsob života a potrava

Potravou je pro ní zem obsahující organické látky, spadlé listí nebo drobní uhynulí živočichové. Vše si schovává ve svých spletitých chodbičkách. K neutralizaci, tedy vyrovnání pH, spolykané půdy má v jícnu vápenité žlázy. Svalnatý žaludek rozmělní potravu a její zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost je až 2,5 kg na m2 ročně.

Žížala je oblíbenou potravou jiných živočichů: kosů, drozdů, špačků, ježků, krtků.

Žížaly mají úžasnou regenerační schopnost. V případě polapení nepřítelem je možné, že upadne její část za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy ), tato část časem doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed,vždy zahyne.

Rozmnožování

Jsou to hermafrodité, tedy obojetníci. Mají jak samičí,tak samčí pohlavní orgány. Ke svému oplození ale potřebují sperma druhého jedince kvůli odlišné genetické informaci. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, kdy partnera přilákají svými pachovými signály. Leží podélně přitisknuti s hlavami na opačných koncích. Spojeni slizem si vyměňují sperma. Po odloučení si každý odnese část slizu, vylučovaného opaskem (Clittellum), z něhož vznikne slizový obal. Ten postupně klouže směrem k zadní části a bere s sebou spermiemi oplozená vajíčka. Po opadnutí z těla žížaly se z něj vytvoří slizové pouzdro (kokon), které obsahuje až dvacet vajíček. Z uzavřeného kokonu, který vydrží i v extrémně nepříznivém počasí, se většinou vylíhne jen jediná žížala.

Ochrana

Hojnost žížal v půdě je zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tím i úrodná.

 

Novinky ze světa

PF 2014
30.01.2014
Přednáška BK Děčín Luboše Strii - Válečníkovy neklidné cesty za klidem
30.01.2014
Statistika návštěvnosti + program 2014 ZOO Děčín
30.01.2014
Podkrušnohorský zoopark Chomutov Jarní ekotábor
30.01.2014
ZOO Ústí - Den tuleňů a lachtanů 11.1.2014
30.01.2014

Nabízím, hledám

Přihlásit se

E-mail:
Heslo:

Nová registrace
Zapomenuté heslo

Přihlásit se pomocí:
Přihlásit s Facebookem Přihlásit s Twitterem